Greece

Aristoteles

Aristoteles patří k nejvýznamnějším řeckým filosofům, byl žákem Platóna a jeho dílo je považováno za základ mnoha věd. Aristoteles se snažil obsáhnout a uspořádat všechno vědění své doby. Narodil se v roce 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiki, zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě.

Aristoteles a jeho život

Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. Sám Aristoteles studoval v Platonově Akadémii v Athénách, kde později i vyučoval. Po smrti Platóna odešel vyučovat do Malé Asie a poté i na ostrov Lesbos. V roce 343 př. n. l. jej povolal makedonský král Filip, aby vychoval jeho syna Alexandra. Z něj se posléze stal slavný Alexandr Veliký.

Po Filipově smrti se Aristoteles vrátil do Athén, kde založil školu zvanou Lykeion (peripatetická škola). Zajímavé je, že zde se prý žáci při výuce procházeli. Když v roce 322 př. n. l. zemřel Alexandr Veliký, tak byl Aristoteles obviněn z rouhání bohům a byl odsouzen do vyhnanství na Chalkidu. Rok na to zemřel.

Aristotelovo myšlení a učení

Tím, že Aristoteles veškeré své vědění podkládal zkušenostmi, o kterých se může kdokoliv přesvědčit, položil základ různým vědám včetně anatomie, astronomie, biologie, fyziky, ekonomie, geografie, geologie, politologie atd. Některé jeho názory jsou v současnosti sice již překonané (např. v přírodních vědách), ale jeho postupy mnohdy platí ještě dnes. Základní myšlenkou Aristotela bylo „porozumět tomu, co jest“.

Aristoteles vymyslel "třídění věcí", když prohlásil, že existuje nadřazený rod (genos), jehož jednotlivé druhy se navzájem liší specifickou/ druhovou diferencí. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do stromové struktury. Tímto Aristoteles položil základy v botanice či zoologii.
Dále prohlásil, že „každá změna musí mít svoji příčinu“. Příčiny jsou látkové (materiál, látka), tvarové (představa, tvar), účinné (ten, kdo změnu dělá), či účelové. Například pro stavbu domu musí být stavební materiál, stavitel, ale i účel (chci bydlet). Pokud by jakákoliv část chyběla, realizace stavby domu by se uskutečnit nemohla.

Dále věnoval mnoho spisů pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace. Zde uvádí, že jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy a z předpokladů vyvozujeme závěry. Tvrzení mohou být obecná (každý/ všichni), či jednotlivá (je/ existuje), ale také záporná (žádný/ jen některý). Formalizováním aristotelské logiky vznikla predikátová logika včetně kvantifikátorů.

Mnoho děl Aristotelových se bohužel nedochovalo, ale jejich dosah dolehl až do arabských zemí, kde je přeložili řecky mluvící křesťané. Ti je posléze zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristoteles se tak stal učitelem celé scholastiky. A dle jeho vzoru se učilo v Evropě až do 18. století.

Aristotelovy spisy se citují podle stránek a sloupců (a nebo b), případně i řádku tohoto souborného vydání, tzv. „Bekkerova číslování“ (spisy uspořádal německý filolog August Immanuel Bekker). Tradiční uspořádání, které pochází od Andronika Rhodského z 1. stol. př. n. l., člení korpus Aristotelových spisů na: logické, přírodovědecké, etické a politické, rétoriku a poetiku, Athénská ústava.

Aristoteles a biologie

Příroda je pro Aristotela především ta živá. A vše živé má vlastnosti jako potřebu potravy, zrození, růst, zánik, schopnost pohybu, vnímavost a reprodukci. Vše živé má dle něj také duši, a ta je trojího druhu: vegetativní (u rostlin), vnímavá (u živočichů) a rozumná (u člověka).

Hodně si Aristoteles také všímal anatomie živočichů, jejich podobností a zdůrazňoval účelnost jejich orgánů.

Aristoteles a přírodověda

Vše, co bylo známo o geografických jevech, Aristoteles shrnul a zobecnil ve svém díle Meteorologika. Je to tedy soubor elementárních poznatků z obecné fyzické geografie. Poprvé tak tuto oblast vyčlenil z jednotné starořecké vědy.

Spodní část atmosféry je zde brána jako sféra vzduchu, ale i vody. Aristoteles popisoval i koloběh vody, kdy se vypařuje a po ochlazení v atmosféře opět padá na zem v podobě deště. Filozof si také všímal toho, že pršet nemusí převážně na podzim a v zimě, ale může i v létě, a to v oblastech jako např. Etiopie.

Aristoteles dále tvrdí, že veletoky pramení v horách, kde bývá nejvíce srážek. A tudíž popírá starověký názor, že řeky vytékají z oceánů.

Prohlásil, že souš se může proměňovat v moře a naopak. Změna to je prý cyklická a byly doby, kdy neexistoval Nil, ani Tanais (Don). Tvrdil také, že časem obě řeky zřejmě zmizí.

Suché páry jsou podle Aristotela příčinou vzniku větrů. Pokud tyto páry převažují, tak bývají suché větrné roky. Pokud převažuje vlhké vypařování, tak bývají vlhká a deštivá léta. Suché páry prý způsobují i zemětřesení, blesky, hromy a orkány.

Hodně se Aristoteles věnoval i živočichům. těch popsal asi 500 druhů. Vytvořil základy srovnávací anatomie a embryologie.

Dále je tento slavný filozof v jistém smyslu i zakladatelem hydrologie, oceánologie a meteorologie.

Aristoteles a kosmologie

Aristoteles tvrdí, že země a voda jako těžké živly klesají do středu kosmu, zatímco lehké živly jako vzduch a oheň stoupají nad ně. Koule je těleso, které zaručuje, že všechno těžké se dostane co nejblíže ke středu. Tak se v centru kosmu formuje kulová země. Země je nemotorná a neschopná oběhu. Kolem ní se pohybuje 55 sfér, které určují pohyb nebeských těles, kdy v nejvlivnější sféře jsou hvězdy. Dále se přidává k názorům, že je Země kulatá.

Aristoteles a etika a spravedlnost

Nejdůležitější vědou v této oblasti má být věda o obci (politiké), která určuje, „co se každý v obci musí naučit”. Aristoteles tvrdí, že nejlepší jednání je to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Ideálním cílem je blaženost, která je trvalá, na rozdíl od štěstí. "Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život."

Jako cestu k blaženosti považuje Aristoteles ctnost, kterou lze získat učením, zkušenostmi a návykem. Mezi významné ctnosti řadí statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost a spravedlnost. Samotnou spravedlnost musí v obci řídit zákon, „proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon”.

Tvrdil také, že člověk nemůže žít sám. „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře, nebo bůh.“ Lidé se dle něj spolčují do rodin a do obcí/ států.

„Obec je soběstačné společenství rovných za účelem co nejlepšího života.“ (1328a) „Obec je společenství dobrého života v domech a rodinách, jehož účelem je dokonalý a soběstačný život.“ (1280b) „Je druh vlády, kde se vládne nad sobě rovnými a svobodnými; nazýváme ji politickou. Nemůže dobře vládnout, kdo se nenaučil poslouchat.“ (1277b)

Co se majetku týče, tak Aristoteles odmítá Platónův názor, že by měli mít všichni vše společné, ale zároveň varuje před hamižností. Otroky pokládá za nutnou součást každého hospodářství.

Dále odlišuje tři právní formy obce/ státu, a to: monarchie (vládne jednotlivec), aristokracie (vládnout ti nejlepší) a politeia (vládou všichni).

Dále také pokleslé formy, a to: tyranie (vládne jednotlivec ve svůj prospěch), oligarchie (vláda bohatých ve svůj prospěch) a demokracie (vláda davu). "Demokracie je tam, kde vládne většina nemajetných a svobodných, oligarchie tam, kde vládne menšina bohatých.“ (1290b)

Za nejlepší právní formu státu považoval monarchii, tedy vládu spravedlivého panovníka. Za vhodnou dále považoval aristokracii. Za méně vhodnou, ale stále přijatelnou považoval politeu. Za naprosto nepřijatelnou formu vlády považoval tyranii. Dále oligarchii, která je však přece jen o něco lepší než tyranie. A také demokracii, což je nejmenší zlo z těchto tří.

Jako první odděloval politiku od etiky. "V soukromém životě má člověk hledat mnoho různých ctností, ale v politice rozhoduje spravedlnost čili „dobro těch druhých“."